Dodneška nevím, kdo s tím vtipem přišel. Šířil se po auditoriu šeptandou a chechtali jsme se mu všichni. A pak to jeden z nás udal.
Byli jsme v posledním ročníku před státnicemi a byl to skandál jako hrom. Hřmělo to na nás ze všech stran a měli jsme malou dušičku, že nás vyrazí ze školy. Na to naštěstí nedošlo. Bylo nás v ročníku příliš mnoho. Museli jsme ale absolvovat takové autodafé. Klopili jsme teda uši a doufali v nejlepší. Našim prokurátorem byl jeden z vůle strany a svého tchána docentek. Učit ho zřejmě moc nebavilo, tak dělal takové , nazvěme to excentrické, věci. Na zkouškách naše odpovědi nečetl ale vážil. Všichni jsme psali oooohromným písmem. Neustále nás zpytoval , co jsme udělali pro katedru, čím bylo myšleno zdali jsme se podíleli na přepisování jeho věděcké práce , případně podíleli na stavbě jeho domu. Prostě folklór. Tu úlohu prokurátora si ale užíval. Obhajobu jsme dle nejlepších tradic lidové demokracie neměli.
Toho docentka jsem pak potkala na podzim. Někdy před generální stávkou mne, jako čerstvého absolventa , vyslali moji kolegové z práce , abych zabezpečila kopii požadavků studentů. Docentka jsem potkala na chodbě univesity , kde to vřelo revolucí. Nevím, proč mě vůbec zastavil. Asi si pamatoval, že mě učil a ten zbytek si nějak nepřipouštěl. Nebo si jen myslel, že mám laskavé oči. Stál tam u paternostru tak nějak dezorientován a nervózně si mnul ruce. Vylezla z něj taková tiráda na všechnu nespravedlnost, která se mu děla. Vysvětlování, jak on to vždy dobře myslel. Jak je z atmosféry vynervován ( evidentní) a že má strach o svůj život. A zakončil to tím, že jen aby nedošlo na lynčování všech komunistů, protože ti dolu, ti přece byli normální lidé, ti nikomi nic špatného neprovedli ( to jako on). Odpověděla jsem mu něco ve smyslu, že nepředpokládám, že by mohlo dojít na násilnosti a rozloučila se.
Došlo na má slova a lynčování se nekonalo. Docentek jak se třásl, tak se otřásl a po několika měsících schovávané na katedře se zas a znova ujal své role přednášejícího. A jal se vychovávat svobodnou generaci. Kdo ví, možná je dnes již profesorem.
Za sebe jsem ráda, že jsme to tenkrát zvládli sametově, protože ne ve všech zemích se to povedlo. Že jsme nebyli jako ONI. A i když ty dny byly krásné, na věšení komunistů nedošlo. Odplácení nemám v povaze.Byla jsem ráda, že jistá odrůda lidí odejde ze života veřejného do soukromého a víc se na ně nebudu muset dívat, ale nic zlého jsem jim nepřála. Smířila jsem se s tím, že si prachy nashromážděné za socializmu úspěšně zlegalizovali, že jim zůstaly jejich pokoutně postavené a získané vily, chaty, chalupy, důchody a já nevím co ještě. Že jejich děti se díky protekčnímu vzdělání nacpaly na nejlepší místa v zahraničních firmách a státních institucích a dnes jsou to "odborníci" z kterých se padá na zadek a kteří bohorovně nadávají na "socky".
To všechno bych brala, pokud bych se na ně nemusela koukat. Ale to jim nestačilo. Jistý druh lidí, jak to vypadá, se neumí stydět. Nestačí jim moc ekonomická, musí sahat i po moci politické. A řekla bych, že se jim docela daří. Lustrační zákon je pod pokrývkou vášnivé debaty o prezidentském slovníku pomalu eliminován. A proč ne , vždyť jsou i velcí intelektuálové, keří o jeho smyslu pochybují. Poslední barikáda se hroutí a hajzlíkové všech úrovní se otřásají ze svého strachu jako chundelatý pes po dešti a vysmívají se nám, kteří se ještě stydět umíme. Strouhají nam mrkvičky a vykřikují - vy nikdy nebudete jako my , vy na to jednoduše nemáte.
A někde v té větě je veliká pravda.